Ostrov se na první pohled jevil nevlídný a nehostinný. Asi proto byl opuštěný. Málokdo měl kuráž pátrat, co se skrývá v jeho nitru....
Mohl by to být třeba začátek nějaké povídky, ale na to nemám dostatek fantazie. Bylo by to stále jen o mně a o mém mém vnitřním světě. Jak říkám...do hlavy nikomu nevidíš a každý své nitro vnímá jinak...někdo ho nijak neřeší a jen koná, jiný si ho uvědomí jen občas a někdo zas přemýšlí nebo spíš přemítá až moc.

Po mnoha letech jsem se vrátila k veršování. Nemyslela jsem, že mne ještě něco takového postihne...ale když člověk prožije něco opravdu silného, jako by se v jeho nitru něco zlomilo a utíká někam, kam za ním nikdo nemůže...protože okolní svět nemá pochopení...